V roce 1990 mi bylo šestnáct (to se nevytahuju ani si nestěžuju, to je prostě fakt) a setkávala jsem se s početnou partou kamarádů. Někteří kamarádi mi byli blíž, někteří dál. Na tom pomyslném nejvzdálenějším konci byla skupinka kolem jednoho dvacetiletého machýrka, který se vyznačoval naprostým nedostatkem pudu sebezáchovy a dostával lidi kolem sebe svými nápady jako třeba jet v pěti lidech na jedné motorce, v osmi wartburgem a tak. Šířila se o něm pověst, že nejen že si koleduje o průšvih, ale že je taky pořádný děvkař. Myslím, že na ty zkazky byl hrdý... Neměla jsem ho vůbec ráda, asi jako jediného ze všech.
Roky plynuly a já šla svou cestou. V jednadvaceti jsem se vdala, ve třiadvaceti se mi narodil syn. Mezitím první dovolená v Jugoslávii a pak první auto .
Na podzim roku 1999 měla jedna kamarádka dobrý nápad. Co kdybychom se zase všichni potkali, ta naše parta, jako před lety? Ráda jsem tam vyrazila. Potkala jsem spoustu svých kamarádů, které jsem dlouho neviděla. Potkala jsem své bývalé vážné i platonické lásky. A potkala jsem taky zmíněného vejtahu, Milana. Dřív jsem ho nesnášela a vlastně se mu vyhýbala. Ale tam se stalo NĚCO. Nejdřív jen něco malého, ale neodolatelného. Nebyla jsem po uši zamilovaná, ale byla to asi nějaká ta osudová přitažlivost. Nemohla jsem jinak.
Ještě před Vánoci jsme oba utekli od svých zákonitých choťů a začali bydlet spolu; rozvody na sebe nedaly dlouho čekat.
Dodneška nelituju, i když to celé, hlavně kolem rozchodu a rozvodu, rozhodně nebylo lehké.
Dnes je to přesně sedm let, co jsem si ho vzala. Na svatbu nás vezl autobus, místo prstýnků jsme si věšeli na krk řetízky a já si příjmení změnila až za víc než tři roky po tom.
Milanovi zůstalo něco z toho dvacetiletého kluka, který se rád vytahoval. Mezitím ale naštěstí někde získal aspoň kousek toho pudu sebezáchovy. Je to cynik, plný ironie, budící dojem lehkovážnosti - ale já vím, že si všechno dobře rozmyslí. K romantice má hooodně daleko. A přesně takového chlapa já vedle sebe potřebuju.
Nezapomenutelný noční rozhovor po loňském výročí svatby
- Mílo, já nemůžu spát. Povídej si se mnou.
- Jé, prostě zavři oči a spi.
- Povídej si se mnou, prosím!
- Ježíš, kdo by si povídal s šest let starou manželkou!
Příhoda téměř narozeninová
Je říjen 2009.
já: můj starej telefon už mě nebaví. Ono mu nic není, je dobrej a hezkej, ale prostě ho už mám třetí rok.
on: hmm
já: že bych už asi chtěla jinej.
on: hmm
já: asi tenhle, pojď se na něj podívat.
on: no jo furt, tak řekni až budeš mít narozeniny.
já: ale já mám narozeniny teď!
on: teď?
já: no, zítra.. :-(
on: aha, no tak jo.
....
....
....
on: počkej, ty máš přece narozeniny na jaře!
(ale ten telefon mi koupil...)
Příhoda zahradní
já: to jsem to tady na tý zahradě krásně uklidila, viď?
on: jo, až mě to dojímá, moc hezký.
já: a viděl jsi to tam za domečkem, jak tam je to vyklizený, ta skládka?
on: jasně, úplná nádhera. ... vlastně.. radši se tam jdu ještě podívat, kdyby padaly nějaký kontrolní dotazy.
Příhoda výroční
Na stole trochu svátečnější večeře, Milan znejistí...
on: ehm... copak se dneska děje?
já: nic nic, jen papej.
on: nééé počkej... snad už nemáme výročí svatby?
já: no jo no, ale to nevadí, vždyť na to stejně nějak spolu nehrajeme, tak co. To nevadí, že jsi zapomněl. Jen jsem ti chtěla udělat radost.
on: Ale já nezapomněl, že je to jednadvacátýho! Já jsem jen zapomněl, že je jednadvacátýho zrovna dneska, no...
Příhoda květinová
Do práce mi poslíček přivezl pugét. Kytici. Ohromnou kytku. Přes dvacet růží.
Ten den jsem měla svátek, ale v kytce bylo napsáno "Jen tak" a žádný podpis... Po chvíli se Milan přiznal, že to poslal on. Zřejmě si stejně jako mých 35 kolegyň řeknete "áááách, to je manžel...." Když jsem je poslouchala, zakázala jsem aspoň na dva měsíce z bezpečnostních důvodů Milanovi přístup na moje pracoviště.
Jenže příhoda s kytkou má dvě pointy:
a) znám svého muže příliš dobře na to, abych si myslela, že mě chtěl dostat romantickým darem k svátku. Představovala jsem si naprosto v barvách, jak sedí rozvalený u počítače, a když si s děsem v očích všimne, že do kalendáře vytisknuli moje jméno, vyřeší to pro něj tím nejsnazším způsobem. Přece proboha nebude hledat květinářství a ztrácet tam čas! Klik klik a mám ji z krku...
b) ve skutečnosti to bylo ještě absurdnější, jak jsem zjistila - a to právě na něm mám tak ráda: sedí u počítače a trošku se nudí. Vzpomněl si, že jsem jednou pronesla "jo, to mně nikdy žádnej posel pugét nepřiveze"... Klik klik, ať má holka radost. Proto tam nechal napsat "jen tak". No a když tohle má z krku, najednou si říká: "hm, a kruci, má svátek. To se musím cestou domů stavit na pumpě pro čokošku, aby neřekla... Hernajs... jak čokošku.. vždyť jsem jí teď poslal kytku! Panebože, proč já tam nenechal napsat 'k svátku'... no neva, žádná čokoška už nebude!"
Tak, takovýho chlapa já už jedenáctým rokem mám. A jinýho bych nechtěla ani za nic!
PS: Tenkrát před dvaceti lety prý opravdu dostal každou, kterou chtěl. Ale mě nechtěl. Ani kolo by si prý o mě neopřel!
Žádné komentáře:
Okomentovat