Hračička aneb život s chlapem potřetí

Můj muž si na nic nehraje a rád si hraje.
Říká co si myslí, dělá co dělat chce a co ho baví, nikdy se nepřetvařuje. Možná, že to co dělá a jak žije, se neslučuje se spoustou pravidel, se zdravým životním stylem a zavedenými společenskými standardy, ale on nebude předstírat, že je jiný. Takže rád chodí jíst k McDonaldu, s radostí se válí u televize, dělá většinou jen to, co on sám potřebuje nebo co uzná sám za vhodné, sní celý polárkový dort nebo celý meloun na posezení, a prakticky nechodí pěšky. K tomu poslednímu – pravda je, že jsme dva původem městští lidé bydlící na vesnici, on je dokonce rodilý Pražák ze Spořilova, takže nám samotná vesnice nestačí a bez aut se náš život prostě neobejde. Ale je fakt, že půl kilometru na náměstí teda dojdu, kdežto on… Tuhle jsem v sobotu ráno spěchala na poštu do nedalekého města, než mi zavřou. Z gauče se ozvalo:

-          Hele kup tam nějaký rohlíky.
-          No to mě ani nenapadne, na poště je nemají a víš jak bude teď v Bille narváno? Skoč na náměstí do pekárny, ne?
-          A to si snad myslíš, že mám vstát, oblíkat se, jít ven, startovat auto, otevírat bránu a jet na náměstí, když ty jedeš do města??
-          Ne. Myslím, že tam můžeš dojít.

Většinu věcí, které sám od sebe nedělá, je ale možné z něj dostat na požádání. Někdy na několikeré… Ale to se dá přežít, jen s tím musí člověk (tedy já) počítat a nenechat se vytočit, pokud si na to ani po stopadesáté nevzpomene sám.

Začátečnický pokus:

-          Mohl bys prosím dojít s košem?
-          A musí to být teď?
-          Ne, jasně, až půjdeš okolo.

Po tomto rozhovoru a době, jejíž délka je přímo úměrná vaší snášenlivosti bordelu, který se už do koše nevešel, si ten koš radši vynesete sama, abyste se nemuseli hádat.

Lepší pokus:

-          Můžeš vynýst koš?
-          Musí to být teď?
-          Jo.

Úspěch je tak padesátiprocentní, záleží na tom, jak rychle vstane, a jestli do té doby udrží myšlenku.

Nejlepší varianta (aspoň u nás):

-          Vynes koš! (pokud možno vypálit ve chvíli, kdy prochází okolo, i proto máme strategicky koš nedaleko lednice, kde prochází nejčastěji)

Úspěšnost odhaduju na 90-95%. Jednou byl u nás v podobné situaci náš dobrý kamarád a ten jen koukal, jak jsem na Milana vostrá. Trochu se divil, že Milan nevzdoroval, prostě vzal koš a vynesl ho. Jde to rychle, hladce a je to brzy za námi :-)

Že je hračička, je znát i z náznaku v příhodě o vodovodu, kdy umisťoval čidla do studny. Do této kategorie jeho vlastností ale patří i standardní počítačové hry. Když se sejdou tři (on, můj syn a jeho syn), obvykle všichni sedí u počítačů, každý řídí nějakou formuli a protože to hrají po netu, sviští po jedné dráze ve stejném čase, takže se ozývá něco jako (částečně cenzurováno, výrazivo bývá i silnější) „ty vole, uhni, hele nech si toho, pomoooc, to je idiot, on mě nabořil“ atd., bez ohledu na to, komu z nich jsou tyto věty určeny…

Tohle je jakž takž pochopitelné. Ale jeden čas měl Milan lítací období. To znamená, že se jeho pracovna změnila na kokpit letadla a on dennodenně lítal. Dlužno říct, že vlastní pilotní průkaz, ovšem pouze na ultralehká letadla. Tady si hrál se simulátorem, který mu umožnil řídit jakékoli velké letadlo. Jak jsem pochopila, je tam všechno naprosto jako v reálu. Takže když si usmyslel, že bude řídit jedno konkrétní letadlo (bylo to něco obřího, snad tupolev nebo co), tak si sehnal k letadlu manuál a čtrnáct dnů se učil, jak s tím vůbec vzlétnout. U počítače nemá jen joystick, volant či pedály, ale taky knipl a bůhví co ještě. Když s takovým dopravním letadlem vzlétne, namíří si to třeba do Finska.  A to si zapne autopilota a ten let trvá naprosto standardní dobu tak, jako by to bylo ve skutečnosti. A aby toho nebylo málo, zase je připojený na internet, takže v těch Helsinkách bude mít na přistání aktuální a reálné počasí. A dále, musí se také hlásit věžím a řídícím letového provozu. Což ho zaujalo natolik, že časem začal brát „služby“ i na věži. To už mi přišlo fakt absurdní.

-          Už bude oběd?

-          No tak za dvacet minut.

-          Sakra… to mi začíná služba na věži…

-          Tak já ti to tam přinesu.

A on tam fakt sedí u mikrofonu, před sebou mapu s virtuálními letadly dalších šílenců propojených po netu a sedících v podobných "kokpitech", a on jim udílí pořadí pro přistání, povoluje vzlet a pojíždění na stojánku.

Jestli to nechápete, nevadí. Simulační virtuální letecké období je za námi, jen jeho pracovně v prvním patře od té doby interně říkám „věž“. Nicméně už jsme absolvovali také tenisové období, reálné pilotní období, období automobilových veteránů – a teď jsme už docela dlouho v hasičském období, které se mimo jiné projevuje povzdechy u reportáží z požárů „No, a u nás nic!“ Ale jistou dávku sebereflexe má, například si nechal vysvětlit, že by si k zásahu u ohně neměl do mundúru oblékat tričko, které dostal k narozeninám, a které má na zádech nápis:

HASIČ 

Váš požár, moje radost

Vodovodní příběh aneb život s chlapem podruhé

V roce 2003 jsme se nastěhovali do staršího domku na vesnici (tedy pardón, on je to městys Mrkající), do kterého nevedl městský vodovod. Nějak nám to nevadilo. Do domu vede voda ze studny, ale když jsme ji nechali otestovat, tak úplně jako pitná nebyla. Ale do koupelny, do pračky i do myčky byla v pohodě, na kafe, polívku a omáčky jsem tu balenou nějak dotáhla,  a upřímně řečeno, párky jsem klidně ohřála v té studniční - ony ty výsledky zase tak strašné nebyly.
Jenže, poměry se změnily, a ať už za to mohlo globální oteplování nebo nová výstavba v okolí, vody ve studni začalo ubývat, ačkoli jsme ji nechali vyčistit a prohloubit. A tak nějak od roku 2008 se začalo stávat, že voda ve studni prostě nebyla. To jsme pak museli (tedy já jsem musela) rozložit s rozmyslem víkendové praní, spouštění myčky, pak i koupání či sprchování...

Když došla voda, signalizovaly to nezdravé zvuky čerpadla ze sklepa, a muselo se tam běžet a vytáhnout ho ze zásuvky, aby se bez vody nespálilo. A tu přichází na scénu můj muž, který zavádí revoluční novinku - zapojil čerpadlo na samostatný okruh, takže již není třeba sbíhat do sklepa, ale stačí v předsíni vypnout jediný jistič! Ó ten pokrok...

Jenže manželku (tedy mě) to nijak zvlášť neuspokojilo. V létě roku 2009 docházela voda prakticky každý víkend, prát víc než tři pračky naráz se nedalo, nádobí jsem odkládala na dobu, až bude vypráno... Zavedla jsem s Milanem vážný hovor na téma "zavedení městské vody do našeho domu". Usnesli jsme se na tom, že to je v zásadě dobrý nápad, a že si to vezme na starosti on.

Čas plynul a víkendové problémy s vodou se opakovaly. Díky mému remcání Milan jednal rychle a hrdě mi oznámil: "Tak hele. Do studny jsem dal čidla, ta jsou přes wifi napojená na můj počítač a stav se vysílá do internetu. Takže já kdykoli a odkudkoli uvidím, že dochází voda!" No uznejte, že v kombinaci se samostatným jističem už to byl takový luxus, že případné další stížnosti na nedostatek vody se jevily opravdu jen jako rejpavé šťourání. Abych náležitě ocenila tuto vymoženost, vznesla jsem jednou v neděli večer, po vyprání teprve dvou praček prádla, dotaz do velína: "Milane, můžu se jít vykoupat?" Po pár sekundách Milan vykoukl z pracovny a odborně pokýval hlavou: "Můžeš." Inu dobrá, pustila jsem si vodu do vany, začala jsem se svlékat - a najednou prsk bubly bubly chrrrrrsssk, vyhrnula se zrzavá prskající voda a šlus. Tak jsem se zase oblékla a podala jsem reklamaci: "Ses asi zbláznil ne?? Máš jedinou kliku, že jsem už nebyla ve vaně se šamponem na hlavě!!!" Z pracovny vyšlo zářící sluníčko: "Takže došla? Výborně, tak to si zkalibruju čidla na nulu!" No můžete ho v takové chvíli zabít?

A tak ve mě uzrálo přesvědčení. Od toho dne jsem nevznesla ani jedinou stížnost na nedostatek vody, ani jsem nepřipomněla zavedení vodovodu. Rozhodla jsem se, že to zařídím sama, kdybych měla ten rigol pro trubky sama vykopat! Nikdy jsem nic takového nezařizovala - kdo ano, toho asi nepřekvapí, že všechny papíry a razítka mi trvaly dva měsíce. To máte vodovody, plynárny, správa silnic, elektrárny, telekom, projekt, firma spravující osvětlení, obecní úřad, stavební úřad... Když jsem byla u posledního razítka, musela jsem to už doma proseknout. Poslední to musel schválit náš starosta, a fakt jsem nechtěla riskovat, že se s Milanem potkají na návsi a proběhne něco jako "Héj Mílo, tak máš u mě to lejstro!" "Čau Honzo, jaký lejstro proboha?" To by zabil on mě. Takže ten památný večer jsem si nachystala složku papírů a po večeři, v klídku, jsem si to vychutnala.

"Hele, choti, jak to vypadá s tím naším vodovodem?"

"Noooooooo..... jo tohle... no hele, já to zjišťoval... volal jsem... všude možně... ale čoveče... to je ti takových papírů co na to potřebuješ, to si vůbec neumíš představit!"

"Myslím, že umím. To máš vodovody, plynárny...." a postupně jsem mu položila na stůl všechna povolení a vyjádření a schválení a rozhodnutí a nákresy a doložky... No koukal krásně, to mi za ty dva měsíce mlčení stálo! Pak už jednak nemohl couvnout, a jednak ten zbytek, to už bylo pro něj jako nic - sehnat týpka s bagrem, vykopat díru a ošéfovat to s chlapíkama od vodovodů. Takže od listopadu 2009 nám teče z vodovou městská voda, dokonce si můžu přepínat, jakou chci! No to je nádhera, pořád ještě si to užívám...

Život s (mým) chlapem

Už jednou jsem tady načala povídání o soužití s mým mužem Milanem. Základní fakta - jsme spolu od podzimu 1999, v roce 2003 jsme se vzali. Já jsem vdaná podruhé, Milan potřetí ženatý. Každý z nás strávil v tomto vztahu už delší dobu, než se všemi zákonitými partnery před tím dohromady; pokud ale patříte k těm, kteří nás na základě těchto čísel odsoudíte, tak snad dál ani nečtěte.

I po letech mě můj muž nepřestává - snad překvapovat je to správné slovo? Těžko se to definuje. Nás dva naši známí často hodnotí jako nestandardní pár, na který neplatí obvyklá pravidla, poučky a mantinely.

Můj muž rozhodně není něžný romantik a zřejmě ani okouzlující není ten správný výraz. Je to cynik, plný ironie a sarkasmu, který snad nikdy nemluví vážně. Obě tyto věty míním v zásadě jako komplimenty.

Naše rozhovory či jednání můžou někdy nezasvěcené vyděsit (pokud bychom je mysleli vážně, tak se jim ani nedivím), nebo přinejmenším donutit k poklepání si na čelo. Náš humor dovedený ad absurdum nemusí být po chuti všem, já už si to ale ani jinak neumím představit. Jednou jsme dokonce museli vysvětlovat mému synovi, že si obvykle na "manželské hádky" jen hrajeme - tak to vypadalo přesvědčivě :-)

Vzali jsme se kvůli baráku. To zní hrozně, ale je to tak. Ani jeden z nás se nijak do dalšího chomoutu nehrnul, ale když jsme si chtěli koupit dům a zhodnotili jsme svou majetkovou situaci s ohledem na druh vlastnictví a případné dědické poměry včetně dětí z předchozích manželství, vyšlo nám společné jmění manželů jako nejsnadnější řešení. Na tom jsme se tak nějak shodli, že tedy bude lepší koupit dům jako manželé. A Milan, jako správný muž činu, začal prohledávat nabídky realitek. Tenkrát jsem mu řekla něco jako: "Čoveče, ale nemyslíš, že bychom se měli teda nejdřív vzít a pak až hledat ten dům? Protože si nejsem jistá, jestli případný prodávající bude s prodejem čekat, až se vezmeme, pokud si dřív najdeme dům." Koukal na mě: "Myslíš...?" Nakonec to vyšlo tak, že jsme dům našli asi týden před naplánovaným termínem svatby, a kupovali jsme ho týden po svatbě. Moc pěkné načasování. A Milan od té doby může hrdě hlásit na všechny strany, že jsem ho uhnala já, že on je v tom nevinně.

Mezi oblíbené Milanovy hlášky patří například:

- Ono se moc nedá žít se ženskou. Dvakrát jsem to zkusil, a nešlo to. Tak jsem si nakonec vzal tebe.

- Já už se potřetí rozvádět nebudu! Teď už jedině vdovec. (Obvykle na mou žádost dodává, že to bude bezbolestné, že se prostě jednoho rána neprobudím.)

- Tebe když pánbu dělal, tak chtěl udělat chlapa. Ale na poslední chvíli si to rozmyslel a toho pinďu už ti neudělal.

Pak taky dost často dělá "ostudu". Bůhví, co ho na tom baví. Ale jen malinko. Například často vede s číšníkem při objednávání minutky v restauraci tento rozhovor:

- já si dám vepřový steak.
- a s čím to bude?
- a s čím to máte?
- ???

Milan pracuje u jednoho telefonního operátora (ale ne jako obchodník nebo telefonista, on je systémový inženýr v laboratoři). Takže když kdysi nedaleko místa, kde jsme bydleli, vztyčili nový stožár s anténami pro mobily, hrozně ho to zajímalo, a že prý se tam pojedeme podívat. Směr jsme nabrali čistě odhadem, až jsme vyjeli na daný kopec. Tam jsme zjistili, že stožár stojí na soukromém pozemku a my dojeli na dvůr jakéhosi statku. Já už bych se dávno otočila a byla pryč, ale ne, on jel, dokud to šlo. Až vyšel sedlák s vidlemi ze stodoly a ptal se, co tam pohledáváme. Milan stočil okénko u vypůjčeného offroadu, přeměřil si jeho holínky a hromadu hnoje a povídá s úsměvem: Prosím vás, můžete nám poradit - kudy do Prahy?

Teď jsme kupovali myčku, kterou jsme chtěli jen zaplatit a nechat si ji dovézt. Než jsme se dostali k pokladně, všimli jsme si plakátu "Dostanete-li u nás účtenku psanou rukou, pošlete nám její kopii na centrálu a my vás odměníme 500 Kč". U pokladny pak probíhal rozhovor:

Milan: Můžete mi napsat účtenku rukou?
Poměrně profesionálně se chovající prodavačka se zarazila, ale pak hned odpověděla, že nemůže (pochopitelně). A pokračovala:
- Takže vám to přivezeme zítra mezi čtvrtou a osmou hodinou.
Milan: Ráno?
To už po něm hodila pohledem, zpočátku udiveným, pak si chvilku evidentně myslela něco nelichotivého, a pak se zamračila.
- Odpoledne.
M: Aha. Tak tady je karta.
p: Je to platba nad deset tisíc korun, tak prosím o občanský průkaz.
M: (napůl pro sebe) tak, a teď se pozná, že je ta karta kradená...
já: (naschvál tak, aby to prodavačka slyšela) hele já pracovat v obchodě, tak bych si vážně přála, abys ke mně chodil pravidelně nakupovat. Jdu ven.

A prodavačka se začala řehtat :-)

Abych byla objektivní, musím připustit, že jednu negativní vlastnost můj muž má. On žárlí. Jsou určitě mnohem urputnější a agresivnější žárlivci, ale ani ta jeho úroveň pro mě ze začátku nebyla úplně snesitelná. Až v průběhu let jsem se naučila s tím žít, navíc on se poměrně dost zklidnil. Tohle tady rozebírat nechci, ono se to ani nedá - kdo takového partnera máte, tak víte. Jakýkoli pokus o to, aby si to aspoň připustil, odpálkuje argumenty typu "no tak mi ještě snad vyčítej, že o tebe mám starost" (příp. že tě mám rád, že se zajímám co děláš atd.). To prostě nejde, takže si každý, kdo přesto s dotyčným chce zůstat - a to já chci, musí najít cestu, jak nedráždit hada bosou nohou :-)

Na závěr jedna rada všem, kdo se občas nemůžou s partnerem shodnout, a nakonec zjistí, že šlo o úplnou maličkost... Ono je to shrnuto v lidových moudrostech moudřejší ustoupí a život je krátký. Pro názornost vysvětlím na příkladu:

Jedna kamarádka byla cvičit a její tehdejší partner jí neočekávaně přišel naproti. Když ho uviděla, řekla: Jé, ty jsi přišel? A pak se tři dny hádali. Předmětem sporu se stala ta její věta. Ona tvrdila, že ji pronesla zvesela a překvapeně; on trval na tom, že to řekla otráveně a naštvaně. Během těch tří dnů to nevyřešili, jenom je to postupně přestalo bavit. Ale ve výsledku byli oba prostě naštvaní a ukřivdění. A kde je ta rada? Zkuste si uvědomit, jestli je fakt tak důležité zvítězit. Jí jsem pak říkala: fakt sis myslela, že máš šanci ho přesvědčit, že to bylo tak, jak říkáš ty? Opravdu jsi čekala, že najednou řekne - no jo, máš pravdu. Tak já jsem se přeslechl a spletl jsem se, promiň že jsem tě neprávem nařknul. No nesmysl, že :-) Jenže ona říkala - no a to jsem to měla říct já?? A já bych řekla, že jeden to prostě udělat musí, a v tady těch situacích jsou na to jen dva. Schválně, kolik času strávíte s partnerem ve při kvůli podobným "sporům"? Kamarádka už má jiného přítele a nedávno mi říkala - já už vím, jak jsi to tenkrát myslela. Jde to a je to pohoda. Lepší, než se hádat a ztrácet tím čas...