Už jednou jsem tady načala povídání o soužití s mým mužem Milanem. Základní fakta - jsme spolu od podzimu 1999, v roce 2003 jsme se vzali. Já jsem vdaná podruhé, Milan potřetí ženatý. Každý z nás strávil v tomto vztahu už delší dobu, než se všemi zákonitými partnery před tím dohromady; pokud ale patříte k těm, kteří nás na základě těchto čísel odsoudíte, tak snad dál ani nečtěte.
I po letech mě můj muž nepřestává - snad překvapovat je to správné slovo? Těžko se to definuje. Nás dva naši známí často hodnotí jako nestandardní pár, na který neplatí obvyklá pravidla, poučky a mantinely.
Můj muž rozhodně není něžný romantik a zřejmě ani okouzlující není ten správný výraz. Je to cynik, plný ironie a sarkasmu, který snad nikdy nemluví vážně. Obě tyto věty míním v zásadě jako komplimenty.
Naše rozhovory či jednání můžou někdy nezasvěcené vyděsit (pokud bychom je mysleli vážně, tak se jim ani nedivím), nebo přinejmenším donutit k poklepání si na čelo. Náš humor dovedený ad absurdum nemusí být po chuti všem, já už si to ale ani jinak neumím představit. Jednou jsme dokonce museli vysvětlovat mému synovi, že si obvykle na "manželské hádky" jen hrajeme - tak to vypadalo přesvědčivě :-)
Vzali jsme se kvůli baráku. To zní hrozně, ale je to tak. Ani jeden z nás se nijak do dalšího chomoutu nehrnul, ale když jsme si chtěli koupit dům a zhodnotili jsme svou majetkovou situaci s ohledem na druh vlastnictví a případné dědické poměry včetně dětí z předchozích manželství, vyšlo nám společné jmění manželů jako nejsnadnější řešení. Na tom jsme se tak nějak shodli, že tedy bude lepší koupit dům jako manželé. A Milan, jako správný muž činu, začal prohledávat nabídky realitek. Tenkrát jsem mu řekla něco jako: "Čoveče, ale nemyslíš, že bychom se měli teda nejdřív vzít a pak až hledat ten dům? Protože si nejsem jistá, jestli případný prodávající bude s prodejem čekat, až se vezmeme, pokud si dřív najdeme dům." Koukal na mě: "Myslíš...?" Nakonec to vyšlo tak, že jsme dům našli asi týden před naplánovaným termínem svatby, a kupovali jsme ho týden po svatbě. Moc pěkné načasování. A Milan od té doby může hrdě hlásit na všechny strany, že jsem ho uhnala já, že on je v tom nevinně.
Mezi oblíbené Milanovy hlášky patří například:
- Ono se moc nedá žít se ženskou. Dvakrát jsem to zkusil, a nešlo to. Tak jsem si nakonec vzal tebe.
- Já už se potřetí rozvádět nebudu! Teď už jedině vdovec. (Obvykle na mou žádost dodává, že to bude bezbolestné, že se prostě jednoho rána neprobudím.)
- Tebe když pánbu dělal, tak chtěl udělat chlapa. Ale na poslední chvíli si to rozmyslel a toho pinďu už ti neudělal.
Pak taky dost často dělá "ostudu". Bůhví, co ho na tom baví. Ale jen malinko. Například často vede s číšníkem při objednávání minutky v restauraci tento rozhovor:
- já si dám vepřový steak.
- a s čím to bude?
- a s čím to máte?
- ???
Milan pracuje u jednoho telefonního operátora (ale ne jako obchodník nebo telefonista, on je systémový inženýr v laboratoři). Takže když kdysi nedaleko místa, kde jsme bydleli, vztyčili nový stožár s anténami pro mobily, hrozně ho to zajímalo, a že prý se tam pojedeme podívat. Směr jsme nabrali čistě odhadem, až jsme vyjeli na daný kopec. Tam jsme zjistili, že stožár stojí na soukromém pozemku a my dojeli na dvůr jakéhosi statku. Já už bych se dávno otočila a byla pryč, ale ne, on jel, dokud to šlo. Až vyšel sedlák s vidlemi ze stodoly a ptal se, co tam pohledáváme. Milan stočil okénko u vypůjčeného offroadu, přeměřil si jeho holínky a hromadu hnoje a povídá s úsměvem: Prosím vás, můžete nám poradit - kudy do Prahy?
Teď jsme kupovali myčku, kterou jsme chtěli jen zaplatit a nechat si ji dovézt. Než jsme se dostali k pokladně, všimli jsme si plakátu "Dostanete-li u nás účtenku psanou rukou, pošlete nám její kopii na centrálu a my vás odměníme 500 Kč". U pokladny pak probíhal rozhovor:
Milan: Můžete mi napsat účtenku rukou?
Poměrně profesionálně se chovající prodavačka se zarazila, ale pak hned odpověděla, že nemůže (pochopitelně). A pokračovala:
- Takže vám to přivezeme zítra mezi čtvrtou a osmou hodinou.
Milan: Ráno?
To už po něm hodila pohledem, zpočátku udiveným, pak si chvilku evidentně myslela něco nelichotivého, a pak se zamračila.
- Odpoledne.
M: Aha. Tak tady je karta.
p: Je to platba nad deset tisíc korun, tak prosím o občanský průkaz.
M: (napůl pro sebe) tak, a teď se pozná, že je ta karta kradená...
já: (naschvál tak, aby to prodavačka slyšela) hele já pracovat v obchodě, tak bych si vážně přála, abys ke mně chodil pravidelně nakupovat. Jdu ven.
A prodavačka se začala řehtat :-)
Abych byla objektivní, musím připustit, že jednu negativní vlastnost můj muž má. On žárlí. Jsou určitě mnohem urputnější a agresivnější žárlivci, ale ani ta jeho úroveň pro mě ze začátku nebyla úplně snesitelná. Až v průběhu let jsem se naučila s tím žít, navíc on se poměrně dost zklidnil. Tohle tady rozebírat nechci, ono se to ani nedá - kdo takového partnera máte, tak víte. Jakýkoli pokus o to, aby si to aspoň připustil, odpálkuje argumenty typu "no tak mi ještě snad vyčítej, že o tebe mám starost" (příp. že tě mám rád, že se zajímám co děláš atd.). To prostě nejde, takže si každý, kdo přesto s dotyčným chce zůstat - a to já chci, musí najít cestu, jak nedráždit hada bosou nohou :-)
Na závěr jedna rada všem, kdo se občas nemůžou s partnerem shodnout, a nakonec zjistí, že šlo o úplnou maličkost... Ono je to shrnuto v lidových moudrostech moudřejší ustoupí a život je krátký. Pro názornost vysvětlím na příkladu:
Jedna kamarádka byla cvičit a její tehdejší partner jí neočekávaně přišel naproti. Když ho uviděla, řekla: Jé, ty jsi přišel? A pak se tři dny hádali. Předmětem sporu se stala ta její věta. Ona tvrdila, že ji pronesla zvesela a překvapeně; on trval na tom, že to řekla otráveně a naštvaně. Během těch tří dnů to nevyřešili, jenom je to postupně přestalo bavit. Ale ve výsledku byli oba prostě naštvaní a ukřivdění. A kde je ta rada? Zkuste si uvědomit, jestli je fakt tak důležité zvítězit. Jí jsem pak říkala: fakt sis myslela, že máš šanci ho přesvědčit, že to bylo tak, jak říkáš ty? Opravdu jsi čekala, že najednou řekne - no jo, máš pravdu. Tak já jsem se přeslechl a spletl jsem se, promiň že jsem tě neprávem nařknul. No nesmysl, že :-) Jenže ona říkala - no a to jsem to měla říct já?? A já bych řekla, že jeden to prostě udělat musí, a v tady těch situacích jsou na to jen dva. Schválně, kolik času strávíte s partnerem ve při kvůli podobným "sporům"? Kamarádka už má jiného přítele a nedávno mi říkala - já už vím, jak jsi to tenkrát myslela. Jde to a je to pohoda. Lepší, než se hádat a ztrácet tím čas...
Žádné komentáře:
Okomentovat