Říká co si myslí, dělá co dělat chce a co ho baví, nikdy se nepřetvařuje. Možná, že to co dělá a jak žije, se neslučuje se spoustou pravidel, se zdravým životním stylem a zavedenými společenskými standardy, ale on nebude předstírat, že je jiný. Takže rád chodí jíst k McDonaldu, s radostí se válí u televize, dělá většinou jen to, co on sám potřebuje nebo co uzná sám za vhodné, sní celý polárkový dort nebo celý meloun na posezení, a prakticky nechodí pěšky. K tomu poslednímu – pravda je, že jsme dva původem městští lidé bydlící na vesnici, on je dokonce rodilý Pražák ze Spořilova, takže nám samotná vesnice nestačí a bez aut se náš život prostě neobejde. Ale je fakt, že půl kilometru na náměstí teda dojdu, kdežto on… Tuhle jsem v sobotu ráno spěchala na poštu do nedalekého města, než mi zavřou. Z gauče se ozvalo:
- Hele kup tam nějaký rohlíky.
- No to mě ani nenapadne, na poště je nemají a víš jak bude teď v Bille narváno? Skoč na náměstí do pekárny, ne?
- A to si snad myslíš, že mám vstát, oblíkat se, jít ven, startovat auto, otevírat bránu a jet na náměstí, když ty jedeš do města??
- Ne. Myslím, že tam můžeš dojít.
Většinu věcí, které sám od sebe nedělá, je ale možné z něj dostat na požádání. Někdy na několikeré… Ale to se dá přežít, jen s tím musí člověk (tedy já) počítat a nenechat se vytočit, pokud si na to ani po stopadesáté nevzpomene sám.
Začátečnický pokus:
- Mohl bys prosím dojít s košem?
- A musí to být teď?
- Ne, jasně, až půjdeš okolo.
Po tomto rozhovoru a době, jejíž délka je přímo úměrná vaší snášenlivosti bordelu, který se už do koše nevešel, si ten koš radši vynesete sama, abyste se nemuseli hádat.
Lepší pokus:
- Můžeš vynýst koš?
- Musí to být teď?
- Jo.
Úspěch je tak padesátiprocentní, záleží na tom, jak rychle vstane, a jestli do té doby udrží myšlenku.
Nejlepší varianta (aspoň u nás):
- Vynes koš! (pokud možno vypálit ve chvíli, kdy prochází okolo, i proto máme strategicky koš nedaleko lednice, kde prochází nejčastěji)
Úspěšnost odhaduju na 90-95%. Jednou byl u nás v podobné situaci náš dobrý kamarád a ten jen koukal, jak jsem na Milana vostrá. Trochu se divil, že Milan nevzdoroval, prostě vzal koš a vynesl ho. Jde to rychle, hladce a je to brzy za námi :-)
Že je hračička, je znát i z náznaku v příhodě o vodovodu, kdy umisťoval čidla do studny. Do této kategorie jeho vlastností ale patří i standardní počítačové hry. Když se sejdou tři (on, můj syn a jeho syn), obvykle všichni sedí u počítačů, každý řídí nějakou formuli a protože to hrají po netu, sviští po jedné dráze ve stejném čase, takže se ozývá něco jako (částečně cenzurováno, výrazivo bývá i silnější) „ty vole, uhni, hele nech si toho, pomoooc, to je idiot, on mě nabořil“ atd., bez ohledu na to, komu z nich jsou tyto věty určeny…
Tohle je jakž takž pochopitelné. Ale jeden čas měl Milan lítací období. To znamená, že se jeho pracovna změnila na kokpit letadla a on dennodenně lítal. Dlužno říct, že vlastní pilotní průkaz, ovšem pouze na ultralehká letadla. Tady si hrál se simulátorem, který mu umožnil řídit jakékoli velké letadlo. Jak jsem pochopila, je tam všechno naprosto jako v reálu. Takže když si usmyslel, že bude řídit jedno konkrétní letadlo (bylo to něco obřího, snad tupolev nebo co), tak si sehnal k letadlu manuál a čtrnáct dnů se učil, jak s tím vůbec vzlétnout. U počítače nemá jen joystick, volant či pedály, ale taky knipl a bůhví co ještě. Když s takovým dopravním letadlem vzlétne, namíří si to třeba do Finska. A to si zapne autopilota a ten let trvá naprosto standardní dobu tak, jako by to bylo ve skutečnosti. A aby toho nebylo málo, zase je připojený na internet, takže v těch Helsinkách bude mít na přistání aktuální a reálné počasí. A dále, musí se také hlásit věžím a řídícím letového provozu. Což ho zaujalo natolik, že časem začal brát „služby“ i na věži. To už mi přišlo fakt absurdní.
- Už bude oběd?
- No tak za dvacet minut.
- Sakra… to mi začíná služba na věži…
- Tak já ti to tam přinesu.
A on tam fakt sedí u mikrofonu, před sebou mapu s virtuálními letadly dalších šílenců propojených po netu a sedících v podobných "kokpitech", a on jim udílí pořadí pro přistání, povoluje vzlet a pojíždění na stojánku.
Jestli to nechápete, nevadí. Simulační virtuální letecké období je za námi, jen jeho pracovně v prvním patře od té doby interně říkám „věž“. Nicméně už jsme absolvovali také tenisové období, reálné pilotní období, období automobilových veteránů – a teď jsme už docela dlouho v hasičském období, které se mimo jiné projevuje povzdechy u reportáží z požárů „No, a u nás nic!“ Ale jistou dávku sebereflexe má, například si nechal vysvětlit, že by si k zásahu u ohně neměl do mundúru oblékat tričko, které dostal k narozeninám, a které má na zádech nápis:
HASIČ
Váš požár, moje radost
Žádné komentáře:
Okomentovat