Hračička aneb život s chlapem potřetí

Můj muž si na nic nehraje a rád si hraje.
Říká co si myslí, dělá co dělat chce a co ho baví, nikdy se nepřetvařuje. Možná, že to co dělá a jak žije, se neslučuje se spoustou pravidel, se zdravým životním stylem a zavedenými společenskými standardy, ale on nebude předstírat, že je jiný. Takže rád chodí jíst k McDonaldu, s radostí se válí u televize, dělá většinou jen to, co on sám potřebuje nebo co uzná sám za vhodné, sní celý polárkový dort nebo celý meloun na posezení, a prakticky nechodí pěšky. K tomu poslednímu – pravda je, že jsme dva původem městští lidé bydlící na vesnici, on je dokonce rodilý Pražák ze Spořilova, takže nám samotná vesnice nestačí a bez aut se náš život prostě neobejde. Ale je fakt, že půl kilometru na náměstí teda dojdu, kdežto on… Tuhle jsem v sobotu ráno spěchala na poštu do nedalekého města, než mi zavřou. Z gauče se ozvalo:

-          Hele kup tam nějaký rohlíky.
-          No to mě ani nenapadne, na poště je nemají a víš jak bude teď v Bille narváno? Skoč na náměstí do pekárny, ne?
-          A to si snad myslíš, že mám vstát, oblíkat se, jít ven, startovat auto, otevírat bránu a jet na náměstí, když ty jedeš do města??
-          Ne. Myslím, že tam můžeš dojít.

Většinu věcí, které sám od sebe nedělá, je ale možné z něj dostat na požádání. Někdy na několikeré… Ale to se dá přežít, jen s tím musí člověk (tedy já) počítat a nenechat se vytočit, pokud si na to ani po stopadesáté nevzpomene sám.

Začátečnický pokus:

-          Mohl bys prosím dojít s košem?
-          A musí to být teď?
-          Ne, jasně, až půjdeš okolo.

Po tomto rozhovoru a době, jejíž délka je přímo úměrná vaší snášenlivosti bordelu, který se už do koše nevešel, si ten koš radši vynesete sama, abyste se nemuseli hádat.

Lepší pokus:

-          Můžeš vynýst koš?
-          Musí to být teď?
-          Jo.

Úspěch je tak padesátiprocentní, záleží na tom, jak rychle vstane, a jestli do té doby udrží myšlenku.

Nejlepší varianta (aspoň u nás):

-          Vynes koš! (pokud možno vypálit ve chvíli, kdy prochází okolo, i proto máme strategicky koš nedaleko lednice, kde prochází nejčastěji)

Úspěšnost odhaduju na 90-95%. Jednou byl u nás v podobné situaci náš dobrý kamarád a ten jen koukal, jak jsem na Milana vostrá. Trochu se divil, že Milan nevzdoroval, prostě vzal koš a vynesl ho. Jde to rychle, hladce a je to brzy za námi :-)

Že je hračička, je znát i z náznaku v příhodě o vodovodu, kdy umisťoval čidla do studny. Do této kategorie jeho vlastností ale patří i standardní počítačové hry. Když se sejdou tři (on, můj syn a jeho syn), obvykle všichni sedí u počítačů, každý řídí nějakou formuli a protože to hrají po netu, sviští po jedné dráze ve stejném čase, takže se ozývá něco jako (částečně cenzurováno, výrazivo bývá i silnější) „ty vole, uhni, hele nech si toho, pomoooc, to je idiot, on mě nabořil“ atd., bez ohledu na to, komu z nich jsou tyto věty určeny…

Tohle je jakž takž pochopitelné. Ale jeden čas měl Milan lítací období. To znamená, že se jeho pracovna změnila na kokpit letadla a on dennodenně lítal. Dlužno říct, že vlastní pilotní průkaz, ovšem pouze na ultralehká letadla. Tady si hrál se simulátorem, který mu umožnil řídit jakékoli velké letadlo. Jak jsem pochopila, je tam všechno naprosto jako v reálu. Takže když si usmyslel, že bude řídit jedno konkrétní letadlo (bylo to něco obřího, snad tupolev nebo co), tak si sehnal k letadlu manuál a čtrnáct dnů se učil, jak s tím vůbec vzlétnout. U počítače nemá jen joystick, volant či pedály, ale taky knipl a bůhví co ještě. Když s takovým dopravním letadlem vzlétne, namíří si to třeba do Finska.  A to si zapne autopilota a ten let trvá naprosto standardní dobu tak, jako by to bylo ve skutečnosti. A aby toho nebylo málo, zase je připojený na internet, takže v těch Helsinkách bude mít na přistání aktuální a reálné počasí. A dále, musí se také hlásit věžím a řídícím letového provozu. Což ho zaujalo natolik, že časem začal brát „služby“ i na věži. To už mi přišlo fakt absurdní.

-          Už bude oběd?

-          No tak za dvacet minut.

-          Sakra… to mi začíná služba na věži…

-          Tak já ti to tam přinesu.

A on tam fakt sedí u mikrofonu, před sebou mapu s virtuálními letadly dalších šílenců propojených po netu a sedících v podobných "kokpitech", a on jim udílí pořadí pro přistání, povoluje vzlet a pojíždění na stojánku.

Jestli to nechápete, nevadí. Simulační virtuální letecké období je za námi, jen jeho pracovně v prvním patře od té doby interně říkám „věž“. Nicméně už jsme absolvovali také tenisové období, reálné pilotní období, období automobilových veteránů – a teď jsme už docela dlouho v hasičském období, které se mimo jiné projevuje povzdechy u reportáží z požárů „No, a u nás nic!“ Ale jistou dávku sebereflexe má, například si nechal vysvětlit, že by si k zásahu u ohně neměl do mundúru oblékat tričko, které dostal k narozeninám, a které má na zádech nápis:

HASIČ 

Váš požár, moje radost

Vodovodní příběh aneb život s chlapem podruhé

V roce 2003 jsme se nastěhovali do staršího domku na vesnici (tedy pardón, on je to městys Mrkající), do kterého nevedl městský vodovod. Nějak nám to nevadilo. Do domu vede voda ze studny, ale když jsme ji nechali otestovat, tak úplně jako pitná nebyla. Ale do koupelny, do pračky i do myčky byla v pohodě, na kafe, polívku a omáčky jsem tu balenou nějak dotáhla,  a upřímně řečeno, párky jsem klidně ohřála v té studniční - ony ty výsledky zase tak strašné nebyly.
Jenže, poměry se změnily, a ať už za to mohlo globální oteplování nebo nová výstavba v okolí, vody ve studni začalo ubývat, ačkoli jsme ji nechali vyčistit a prohloubit. A tak nějak od roku 2008 se začalo stávat, že voda ve studni prostě nebyla. To jsme pak museli (tedy já jsem musela) rozložit s rozmyslem víkendové praní, spouštění myčky, pak i koupání či sprchování...

Když došla voda, signalizovaly to nezdravé zvuky čerpadla ze sklepa, a muselo se tam běžet a vytáhnout ho ze zásuvky, aby se bez vody nespálilo. A tu přichází na scénu můj muž, který zavádí revoluční novinku - zapojil čerpadlo na samostatný okruh, takže již není třeba sbíhat do sklepa, ale stačí v předsíni vypnout jediný jistič! Ó ten pokrok...

Jenže manželku (tedy mě) to nijak zvlášť neuspokojilo. V létě roku 2009 docházela voda prakticky každý víkend, prát víc než tři pračky naráz se nedalo, nádobí jsem odkládala na dobu, až bude vypráno... Zavedla jsem s Milanem vážný hovor na téma "zavedení městské vody do našeho domu". Usnesli jsme se na tom, že to je v zásadě dobrý nápad, a že si to vezme na starosti on.

Čas plynul a víkendové problémy s vodou se opakovaly. Díky mému remcání Milan jednal rychle a hrdě mi oznámil: "Tak hele. Do studny jsem dal čidla, ta jsou přes wifi napojená na můj počítač a stav se vysílá do internetu. Takže já kdykoli a odkudkoli uvidím, že dochází voda!" No uznejte, že v kombinaci se samostatným jističem už to byl takový luxus, že případné další stížnosti na nedostatek vody se jevily opravdu jen jako rejpavé šťourání. Abych náležitě ocenila tuto vymoženost, vznesla jsem jednou v neděli večer, po vyprání teprve dvou praček prádla, dotaz do velína: "Milane, můžu se jít vykoupat?" Po pár sekundách Milan vykoukl z pracovny a odborně pokýval hlavou: "Můžeš." Inu dobrá, pustila jsem si vodu do vany, začala jsem se svlékat - a najednou prsk bubly bubly chrrrrrsssk, vyhrnula se zrzavá prskající voda a šlus. Tak jsem se zase oblékla a podala jsem reklamaci: "Ses asi zbláznil ne?? Máš jedinou kliku, že jsem už nebyla ve vaně se šamponem na hlavě!!!" Z pracovny vyšlo zářící sluníčko: "Takže došla? Výborně, tak to si zkalibruju čidla na nulu!" No můžete ho v takové chvíli zabít?

A tak ve mě uzrálo přesvědčení. Od toho dne jsem nevznesla ani jedinou stížnost na nedostatek vody, ani jsem nepřipomněla zavedení vodovodu. Rozhodla jsem se, že to zařídím sama, kdybych měla ten rigol pro trubky sama vykopat! Nikdy jsem nic takového nezařizovala - kdo ano, toho asi nepřekvapí, že všechny papíry a razítka mi trvaly dva měsíce. To máte vodovody, plynárny, správa silnic, elektrárny, telekom, projekt, firma spravující osvětlení, obecní úřad, stavební úřad... Když jsem byla u posledního razítka, musela jsem to už doma proseknout. Poslední to musel schválit náš starosta, a fakt jsem nechtěla riskovat, že se s Milanem potkají na návsi a proběhne něco jako "Héj Mílo, tak máš u mě to lejstro!" "Čau Honzo, jaký lejstro proboha?" To by zabil on mě. Takže ten památný večer jsem si nachystala složku papírů a po večeři, v klídku, jsem si to vychutnala.

"Hele, choti, jak to vypadá s tím naším vodovodem?"

"Noooooooo..... jo tohle... no hele, já to zjišťoval... volal jsem... všude možně... ale čoveče... to je ti takových papírů co na to potřebuješ, to si vůbec neumíš představit!"

"Myslím, že umím. To máš vodovody, plynárny...." a postupně jsem mu položila na stůl všechna povolení a vyjádření a schválení a rozhodnutí a nákresy a doložky... No koukal krásně, to mi za ty dva měsíce mlčení stálo! Pak už jednak nemohl couvnout, a jednak ten zbytek, to už bylo pro něj jako nic - sehnat týpka s bagrem, vykopat díru a ošéfovat to s chlapíkama od vodovodů. Takže od listopadu 2009 nám teče z vodovou městská voda, dokonce si můžu přepínat, jakou chci! No to je nádhera, pořád ještě si to užívám...

Život s (mým) chlapem

Už jednou jsem tady načala povídání o soužití s mým mužem Milanem. Základní fakta - jsme spolu od podzimu 1999, v roce 2003 jsme se vzali. Já jsem vdaná podruhé, Milan potřetí ženatý. Každý z nás strávil v tomto vztahu už delší dobu, než se všemi zákonitými partnery před tím dohromady; pokud ale patříte k těm, kteří nás na základě těchto čísel odsoudíte, tak snad dál ani nečtěte.

I po letech mě můj muž nepřestává - snad překvapovat je to správné slovo? Těžko se to definuje. Nás dva naši známí často hodnotí jako nestandardní pár, na který neplatí obvyklá pravidla, poučky a mantinely.

Můj muž rozhodně není něžný romantik a zřejmě ani okouzlující není ten správný výraz. Je to cynik, plný ironie a sarkasmu, který snad nikdy nemluví vážně. Obě tyto věty míním v zásadě jako komplimenty.

Naše rozhovory či jednání můžou někdy nezasvěcené vyděsit (pokud bychom je mysleli vážně, tak se jim ani nedivím), nebo přinejmenším donutit k poklepání si na čelo. Náš humor dovedený ad absurdum nemusí být po chuti všem, já už si to ale ani jinak neumím představit. Jednou jsme dokonce museli vysvětlovat mému synovi, že si obvykle na "manželské hádky" jen hrajeme - tak to vypadalo přesvědčivě :-)

Vzali jsme se kvůli baráku. To zní hrozně, ale je to tak. Ani jeden z nás se nijak do dalšího chomoutu nehrnul, ale když jsme si chtěli koupit dům a zhodnotili jsme svou majetkovou situaci s ohledem na druh vlastnictví a případné dědické poměry včetně dětí z předchozích manželství, vyšlo nám společné jmění manželů jako nejsnadnější řešení. Na tom jsme se tak nějak shodli, že tedy bude lepší koupit dům jako manželé. A Milan, jako správný muž činu, začal prohledávat nabídky realitek. Tenkrát jsem mu řekla něco jako: "Čoveče, ale nemyslíš, že bychom se měli teda nejdřív vzít a pak až hledat ten dům? Protože si nejsem jistá, jestli případný prodávající bude s prodejem čekat, až se vezmeme, pokud si dřív najdeme dům." Koukal na mě: "Myslíš...?" Nakonec to vyšlo tak, že jsme dům našli asi týden před naplánovaným termínem svatby, a kupovali jsme ho týden po svatbě. Moc pěkné načasování. A Milan od té doby může hrdě hlásit na všechny strany, že jsem ho uhnala já, že on je v tom nevinně.

Mezi oblíbené Milanovy hlášky patří například:

- Ono se moc nedá žít se ženskou. Dvakrát jsem to zkusil, a nešlo to. Tak jsem si nakonec vzal tebe.

- Já už se potřetí rozvádět nebudu! Teď už jedině vdovec. (Obvykle na mou žádost dodává, že to bude bezbolestné, že se prostě jednoho rána neprobudím.)

- Tebe když pánbu dělal, tak chtěl udělat chlapa. Ale na poslední chvíli si to rozmyslel a toho pinďu už ti neudělal.

Pak taky dost často dělá "ostudu". Bůhví, co ho na tom baví. Ale jen malinko. Například často vede s číšníkem při objednávání minutky v restauraci tento rozhovor:

- já si dám vepřový steak.
- a s čím to bude?
- a s čím to máte?
- ???

Milan pracuje u jednoho telefonního operátora (ale ne jako obchodník nebo telefonista, on je systémový inženýr v laboratoři). Takže když kdysi nedaleko místa, kde jsme bydleli, vztyčili nový stožár s anténami pro mobily, hrozně ho to zajímalo, a že prý se tam pojedeme podívat. Směr jsme nabrali čistě odhadem, až jsme vyjeli na daný kopec. Tam jsme zjistili, že stožár stojí na soukromém pozemku a my dojeli na dvůr jakéhosi statku. Já už bych se dávno otočila a byla pryč, ale ne, on jel, dokud to šlo. Až vyšel sedlák s vidlemi ze stodoly a ptal se, co tam pohledáváme. Milan stočil okénko u vypůjčeného offroadu, přeměřil si jeho holínky a hromadu hnoje a povídá s úsměvem: Prosím vás, můžete nám poradit - kudy do Prahy?

Teď jsme kupovali myčku, kterou jsme chtěli jen zaplatit a nechat si ji dovézt. Než jsme se dostali k pokladně, všimli jsme si plakátu "Dostanete-li u nás účtenku psanou rukou, pošlete nám její kopii na centrálu a my vás odměníme 500 Kč". U pokladny pak probíhal rozhovor:

Milan: Můžete mi napsat účtenku rukou?
Poměrně profesionálně se chovající prodavačka se zarazila, ale pak hned odpověděla, že nemůže (pochopitelně). A pokračovala:
- Takže vám to přivezeme zítra mezi čtvrtou a osmou hodinou.
Milan: Ráno?
To už po něm hodila pohledem, zpočátku udiveným, pak si chvilku evidentně myslela něco nelichotivého, a pak se zamračila.
- Odpoledne.
M: Aha. Tak tady je karta.
p: Je to platba nad deset tisíc korun, tak prosím o občanský průkaz.
M: (napůl pro sebe) tak, a teď se pozná, že je ta karta kradená...
já: (naschvál tak, aby to prodavačka slyšela) hele já pracovat v obchodě, tak bych si vážně přála, abys ke mně chodil pravidelně nakupovat. Jdu ven.

A prodavačka se začala řehtat :-)

Abych byla objektivní, musím připustit, že jednu negativní vlastnost můj muž má. On žárlí. Jsou určitě mnohem urputnější a agresivnější žárlivci, ale ani ta jeho úroveň pro mě ze začátku nebyla úplně snesitelná. Až v průběhu let jsem se naučila s tím žít, navíc on se poměrně dost zklidnil. Tohle tady rozebírat nechci, ono se to ani nedá - kdo takového partnera máte, tak víte. Jakýkoli pokus o to, aby si to aspoň připustil, odpálkuje argumenty typu "no tak mi ještě snad vyčítej, že o tebe mám starost" (příp. že tě mám rád, že se zajímám co děláš atd.). To prostě nejde, takže si každý, kdo přesto s dotyčným chce zůstat - a to já chci, musí najít cestu, jak nedráždit hada bosou nohou :-)

Na závěr jedna rada všem, kdo se občas nemůžou s partnerem shodnout, a nakonec zjistí, že šlo o úplnou maličkost... Ono je to shrnuto v lidových moudrostech moudřejší ustoupí a život je krátký. Pro názornost vysvětlím na příkladu:

Jedna kamarádka byla cvičit a její tehdejší partner jí neočekávaně přišel naproti. Když ho uviděla, řekla: Jé, ty jsi přišel? A pak se tři dny hádali. Předmětem sporu se stala ta její věta. Ona tvrdila, že ji pronesla zvesela a překvapeně; on trval na tom, že to řekla otráveně a naštvaně. Během těch tří dnů to nevyřešili, jenom je to postupně přestalo bavit. Ale ve výsledku byli oba prostě naštvaní a ukřivdění. A kde je ta rada? Zkuste si uvědomit, jestli je fakt tak důležité zvítězit. Jí jsem pak říkala: fakt sis myslela, že máš šanci ho přesvědčit, že to bylo tak, jak říkáš ty? Opravdu jsi čekala, že najednou řekne - no jo, máš pravdu. Tak já jsem se přeslechl a spletl jsem se, promiň že jsem tě neprávem nařknul. No nesmysl, že :-) Jenže ona říkala - no a to jsem to měla říct já?? A já bych řekla, že jeden to prostě udělat musí, a v tady těch situacích jsou na to jen dva. Schválně, kolik času strávíte s partnerem ve při kvůli podobným "sporům"? Kamarádka už má jiného přítele a nedávno mi říkala - já už vím, jak jsi to tenkrát myslela. Jde to a je to pohoda. Lepší, než se hádat a ztrácet tím čas...

čas T mínus 13 let

V roce 1994 jsem poznala svého muže. Do roka a do dne jsme se vzali a zabydleli v podnájmu. Další rok to byla už garsonka po babičce, a když jsme ji další rok vyměnili za 1+1 a pořídili si první auto, rozhodli jsme se, že je čas i na první dítě.

Byla to klika, hned to vyšlo. Tenkrát nebyl internet a já nijak zvlášť nesháněla informace o průběhu těhotenství a porodu... Knížku ve stylu "od početí k porodu" jsem otevřela, zodpovědně jsem se vyděsila nad průřezy ženou ve všech dobách porodních a zase jsem to zaklapla. I tady jsem měla štěstí - nebýt toho, že jsem si přestávala vidět na špičky nohou, ani bych nevěděla, že jsem v tom. Ještě v pátém měsíci jsme stihli první dovolenou v Jugoslávii, skoro do poslední chvíle jsem chodila do práce a bylo mi fajn. Termín pan doktor vypočítal na 25.10. a když se ten den blížil, muž mě vždycky po cestě do práce odvezl k našim a cestou domů si mě zase vyzvedl. Porod mě sice neděsil, ale že mě to "přepadne" někde na ulici nebo když budu sama doma, tahle představa se mi nelíbila. Sedávala / lehávala jsem u našich v obýváku rozvalená v křesle a na otázku "co děláš" jsem odpovídala "čekám dítě". Tak uběhlo 25. října a pořád nic. Pan doktor byl v klidu, ale já každé píchnutí v palci u nohy podezírala, že to je už ono...

Nakonec museli doktoři kluka trochu přesvědčovat. Samostatný pokoj s postelí, vanou, televizí a kuchyňským koutem byl "nadstandard", ale díky za něj. Jediné, co jsem od muže chtěla, aby tam prostě se mnou byl. Bez něj bych asi víc řešila, jestli můžu tak nahlas nadávat nebo ne :-) Později to shrnul slovy "nikdy jsem neslyšel tolik sprostých slov najednou, a o některých jsem ani nevěděl, že existují..."

Porod proběhl tak, jak má. I když - nevím jak kdo, ale já jsem během něj neměla vznešené myšlenky typu "ještě chvíli, zvládnu to a pak budu mít konečně miminko" - spíš to bylo ve stylu "ještě chvíli, doufám že neumřu a budu to mít konečně za sebou". Nakonec se Matěj vykutálel, opatlané miminko přivázané ke mně telefonní šňůrou :-) no, a byl klid. Aspoň na chvíli :-)

Bylo to 5. listopadu 1997 ve 21:55 :-) Takže Mates, všechno nejlepší!

Ohlédnutí

V roce 1990 mi bylo šestnáct (to se nevytahuju ani si nestěžuju, to je prostě fakt) a setkávala jsem se s početnou partou kamarádů. Někteří kamarádi mi byli blíž, někteří dál. Na tom pomyslném nejvzdálenějším konci byla skupinka kolem jednoho dvacetiletého machýrka, který se vyznačoval naprostým nedostatkem pudu sebezáchovy a dostával lidi kolem sebe svými nápady jako třeba jet v pěti lidech na jedné motorce, v osmi wartburgem a tak. Šířila se o něm pověst, že nejen že si koleduje o průšvih, ale že je taky pořádný děvkař. Myslím, že na ty zkazky byl hrdý... Neměla jsem ho vůbec ráda, asi jako jediného ze všech.

Roky plynuly a já šla svou cestou. V jednadvaceti jsem se vdala, ve třiadvaceti se mi narodil syn. Mezitím první dovolená v Jugoslávii a pak první auto .

Na podzim roku 1999 měla jedna kamarádka dobrý nápad. Co kdybychom se zase všichni potkali, ta naše parta, jako před lety? Ráda jsem tam vyrazila. Potkala jsem spoustu svých kamarádů, které jsem dlouho neviděla. Potkala jsem své bývalé vážné i platonické lásky. A potkala jsem taky zmíněného vejtahu, Milana. Dřív jsem ho nesnášela a vlastně se mu vyhýbala. Ale tam se stalo NĚCO. Nejdřív jen něco malého, ale neodolatelného. Nebyla jsem po uši zamilovaná, ale byla to asi nějaká ta osudová přitažlivost. Nemohla jsem jinak.

Ještě před Vánoci jsme oba utekli od svých zákonitých choťů a začali bydlet spolu; rozvody na sebe nedaly dlouho čekat.

Dodneška nelituju, i když to celé, hlavně kolem rozchodu a rozvodu, rozhodně nebylo lehké.

Dnes je to přesně sedm let, co jsem si ho vzala. Na svatbu nás vezl autobus, místo prstýnků jsme si věšeli na krk řetízky a já si příjmení změnila až za víc než tři roky po tom.

Milanovi zůstalo něco z toho dvacetiletého kluka, který se rád vytahoval. Mezitím ale naštěstí někde získal aspoň kousek toho pudu sebezáchovy. Je to cynik, plný ironie, budící dojem lehkovážnosti - ale já vím, že si všechno dobře rozmyslí. K romantice má hooodně daleko. A přesně takového chlapa já vedle sebe potřebuju.

Nezapomenutelný noční rozhovor po loňském výročí svatby 

- Mílo, já nemůžu spát. Povídej si se mnou. 

- Jé, prostě zavři oči a spi. 

- Povídej si se mnou, prosím! 

- Ježíš, kdo by si povídal s šest let starou manželkou!

Příhoda téměř narozeninová 

Je říjen 2009.

já: můj starej telefon už mě nebaví. Ono mu nic není, je dobrej a hezkej, ale prostě ho už mám třetí rok. 

on: hmm 

já: že bych už asi chtěla jinej. 

on: hmm 

já: asi tenhle, pojď se na něj podívat. 

on: no jo furt, tak řekni až budeš mít narozeniny. 

já: ale já mám narozeniny teď! 

on: teď? 

já: no, zítra.. :-( 

on: aha, no tak jo. 

.... 

.... 

.... 

on: počkej, ty máš přece narozeniny na jaře! 

(ale ten telefon mi koupil...)

Příhoda zahradní 

já: to jsem to tady na tý zahradě krásně uklidila, viď? 

on: jo, až mě to dojímá, moc hezký. 

já: a viděl jsi to tam za domečkem, jak tam je to vyklizený, ta skládka? 

on: jasně, úplná nádhera. ... vlastně.. radši se tam jdu ještě podívat, kdyby padaly nějaký kontrolní dotazy.

Příhoda výroční 

Na stole trochu svátečnější večeře, Milan znejistí... 

on: ehm... copak se dneska děje? 

já: nic nic, jen papej. 

on: nééé počkej... snad už nemáme výročí svatby? 

já: no jo no, ale to nevadí, vždyť na to stejně nějak spolu nehrajeme, tak co. To nevadí, že jsi zapomněl. Jen jsem ti chtěla udělat radost. 

on: Ale já nezapomněl, že je to jednadvacátýho! Já jsem jen zapomněl, že je jednadvacátýho zrovna dneska, no...

Příhoda květinová 

Do práce mi poslíček přivezl pugét. Kytici. Ohromnou kytku. Přes dvacet růží. 

Ten den jsem měla svátek, ale v kytce bylo napsáno "Jen tak" a žádný podpis... Po chvíli se Milan přiznal, že to poslal on. Zřejmě si stejně jako mých 35 kolegyň řeknete "áááách, to je manžel...." Když jsem je poslouchala, zakázala jsem aspoň na dva měsíce z bezpečnostních důvodů Milanovi přístup na moje pracoviště.

Jenže příhoda s kytkou má dvě pointy: 

a) znám svého muže příliš dobře na to, abych si myslela, že mě chtěl dostat romantickým darem k svátku. Představovala jsem si naprosto v barvách, jak sedí rozvalený u počítače, a když si s děsem v očích všimne, že do kalendáře vytisknuli moje jméno, vyřeší to pro něj tím nejsnazším způsobem. Přece proboha nebude hledat květinářství a ztrácet tam čas! Klik klik a mám ji z krku... 

b) ve skutečnosti to bylo ještě absurdnější, jak jsem zjistila - a to právě na něm mám tak ráda: sedí u počítače a trošku se nudí. Vzpomněl si, že jsem jednou pronesla "jo, to mně nikdy žádnej posel pugét nepřiveze"... Klik klik, ať má holka radost. Proto tam nechal napsat "jen tak". No a když tohle má z krku, najednou si říká: "hm, a kruci, má svátek. To se musím cestou domů stavit na pumpě pro čokošku, aby neřekla... Hernajs... jak čokošku.. vždyť jsem jí teď poslal kytku! Panebože, proč já tam nenechal napsat 'k svátku'... no neva, žádná čokoška už nebude!"

Tak, takovýho chlapa já už jedenáctým rokem mám. A jinýho bych nechtěla ani za nic!

PS: Tenkrát před dvaceti lety prý opravdu dostal každou, kterou chtěl. Ale mě nechtěl. Ani kolo by si prý o mě neopřel!